Nicholasův příběh


Dokážete si představit strávit celé 2 roky na kolečkovém křesle? Také bych to nedokázal, ale ve věku 4 let jsem byl po zkušenosti s těžkou a vysilující bolestí levé kyčle umístěn do kolečkového křesla. Mí rodiče procházeli vyhroceným rozvodem a mé tělo mě zrazovalo pro chlapce velice tvrdým způsobem. Bylo mi řečeno, že trpím nemocí Legg-Calve-Perthes, problémem s dodáváním krve do hlavy mé stehenní kosti. Výsledkem bylo, že se začala dřít a způsobovala mi bolest a potíže s chůzí.

Období na kolečkovém křesle pro mě bylo velice těžké. Je tu sociální stigma spojené s tím, když jste na kolečkovém křesle. A škola, do které jsem chodil (Copenhagen, Německo) okamžitě nainstalovala toalety pro handicapované a masivní rampu, aby se ujistili, že se dostanu tam, kam jdu. Každý den mě vyzvedlo taxi a odvezlo domů, takže jsem nemohl chodit jako ostatní děti.

Ve škole bylo výsledkem, že jsem celé hodiny seděl a zíral do prázdna - zatímco moji kamarádi běhali venku a hráli si. Nejhorší částí bylo jít po 2 letech do nemocnice a projít další sérií rentgenů přímo na pelvis. A pak slyšet, že i přestože je v pořádku, když vstanu z kolečkového křesla, špatné zprávy jsou, že podle nemocničních doktorů budu ve 30ti letech zpátky v křesle s vážnou artrózou a tak nějak řečeno "zabalený do bavlnky". Měl jsem se vyhýbat všem kontaktním sportům a čemukoliv příliš namáhavému.

Když mi bylo 11 let, moje rodina se přestěhovala zpět do Austrálie, odkud je moje máma, a bylo to tady, kde se na mě obrátila štěstěna. Zatímco jsem byl v Dánsku, moje teta a strýc, Judy a John Hinwoodovi, byli trénováni jako Doktoři Chiropraxe v Kanadě a během několika dnů jsem byl pod odbornou chiropraktickou péčí. Vzpomínám si, jak jsem mnohá odpoledne strávil v jejich centru v Underwoodu, na předměstí Brisbane v Queenslandu. Ale začalo se to vyplácet. Brzo se bolesti kyčle, kterými jsem tak dlouho trpěl, začaly zmenšovat a pak mizet. A dlouho předtím, než jsem znovu získal plnou kontrolu na svojí špatnou levou nohou, bolesti zmizely úplně. Mými chiropraktiky mi bylo řečeno, že bych mohl začít hrát jakýkoliv sport, který chci, a já se ve svých necelých 15 letech stal šampiónem ping-pongu v Queensladu. Byl jsem odměněn stipendiem a strávil jsem několik měsíců tréninku v Korejském Národním Ping-pongovém Týmu v jejich areálu za Seoulem. Na konci střední školy jsem získal ocenění jako jeden z nejlepších školních sportovců za rok 2000. To pro mě byl opravdu zázrak.

Nyní píšu s tím, že jsem nedávno oslavil své 37. narozeniny. Až do dnešního dne mám svoji týdenní chiropraktickou péči, neobjevil se u mě ani jediný z problémů, které doktoři předpovídali před 31 lety v Dánsku a vychutnávám si výjimečně dobré zdraví. Mé výsledky s chiropraxí na mě udělaly takový dojem, že jsem si zvolil chiropraxi jako profesi. A tak příběh pokračuje, jak jsem také schopen dotknout se lidí kráčejících všemi cestami života a s Boží vůlí mít pozitivní efekt na jejich životy.

Mé nejupřímnější díky patří mé tetě a strýcovi, doktorům Hinwoodovým, za jejich vytrvalost v pomáhání mi dostat se přes můj hrozně vysilující problém, za to, že jsou úžasnými příklady a za to, že mě vedli na cestu, abych se také stal Doktorem Chiropraxe.


Dr Nicholas Armitage
Hawthorne, Queensland
Austrálie



Original story can be found at www.expect-a-miracle.net